Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace

Kouzelný návrat: Divoká kopyta mění krajinu

Profit

Když se do bývalého vojenského prostoru Milovice v roce 2015 vrátili divocí koně, zubři a pratuři, obletěla tato zpráva svět.

 

Prestižní média jako New York Times, Washington Post, BBC, Der Standard, vědecký magazín Science a další na pěti kontinentech před dvěma lety informovala o vzniku nového ráje divokých zvířat. V místech, kde se dvě desetiletí cvičili vojáci sovětské armády. Návrat velkých kopytníků se tak stal světově nejsledovanějším českým projektem za několik posledních let.

Má přitom nejenom rozměr ochranářský, ale také ekonomický. Velcí kopytníci totiž pomáhají udržovat krajinu výrazně levněji než člověk.

„Zubři, divocí koně i pratuři byli součástí naší přírody a patří mezi původní druhy. Svědčí o tom nejenom archeologické nálezy, vyobrazení pravěkých umělců, ale i řada místních názvů obcí či řek. Nejenže se v krajině vyskytovali, ale měli na ni výrazný vliv. Na vhodných místech pomáhali udržovat její stepní či parkovitý charakter,“ říká Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina, která za projektem stojí.

Uzavřený kruh

Když člověk divoké kopytníky vyhubil, nahradila je na několik staletí v krajině primitivní plemena domácích zvířat. Ta byla zpočátku od svých původních, divokých předků téměř k nerozeznání. Jak ale šlechtění po stovky a tisíce let pokračovalo, domácí koně a skot postupně ztráceli svoje dřívější vlastnosti. Domácí zvířata nedokázala přežít bez intenzivní péče člověka, navíc se stávala čím dál vybíravějšími ve výběru potravy. Zjednodušeně řečeno přestala spásat nejrůznější plevely, které jejich divocí předkové z krajiny odstraňovali. Když pak intenzivní zemědělství v polovině 50. let 20. století zavřelo většinu hospodářských zvířat do družstevních velkochovů, byla dramatická změna v krajině dokonána.

Vzácné organismy vázané na stepní krajinu pak přežily v místech, kde by je čekal málokdo. Ve vojenských výcvikových prostorech. Činnost armády, ať už pojezdy těžké techniky, nebo třeba přesuny vojáků, tam totiž napodobovala pohyby velkých stád kopytníků v krajině. Když se začal omezovat výcvik, čekalo i vojenské prostory postupné zarůstání a s tím pomalu mizely ohrožené druhy rostlin a živočichů v těchto posledních ostrůvcích biodiverzity.

„Jejich záchrana pomocí konvenčních postupů, jako je kosení nebo pastva domácích zvířat, by byla nesmírně drahá a stejně by nepřinesla potřebný efekt. Jemnou mozaiku, kterou vytvářejí v krajině velcí kopytníci, totiž nelze napodobit. Proto jsme se rozhodli vrátit na úplný začátek a dát zpátky do krajiny původní velké kopytníky,“ doplňuje Dalibor Dostál.

Velcí kopytníci jsou přitom vhodní jen na rozsáhlé plochy o rozloze desítek či stovek hektarů. Na velkém prostoru totiž najdou dostatek potravy, úkrytů nebo napajedel. Nevyžadují tak prakticky žádnou péči a tento způsob údržby krajiny je ekonomicky efektivnější. Ušetřené peníze může ochrana přírody použít na péči o stovky malých lokalit, kde není možné kvůli omezené ploše přírodní procesy obnovit a které se neobejdou bez aktivní péče člověka.

Zázračná proměna

Výsledky pilotního projektu v Milovicích zatím překonávají všechna očekávání odborníků. Byl prvním na světě, kdy se v rámci jedné rezervace objevily všechny tři původní druhy velkých kopytníků Evropy. Tedy zubr, divoký kůň a pratur. V roce 2016 tam navíc jako první na světě všechny tři druhy rozmnožili. V současné době v bývalém vojenském prostoru žije na sedm desítek kusů těchto ohrožených zvířat na ploše 160 hektarů.

Díky nim prošla místní krajina za dva roky neuvěřitelnou proměnou. Zanedbané pozemky plné černých skládek se staly útočištěm mnoha vzácných druhů rostlin. Raketově tam narostly počty dvou z nejvzácnějších: hořce křížatého a modráska hořcového Rebelova. Vědci loni napočítali na polovině menší, čtyřicetihektarové pastviny 226 kvetoucích trsů hořců, na více než polovině z nich byla nakladena vajíčka kriticky ohroženého motýla.

Daří se tam také řadě dalších stepních druhů motýlů, kteří jinak v posledních desetiletích na většině území České republiky nezadržitelně mizejí. Celkem tak na čtyřicetihektarové pastvině výzkumníci loni napočítali 59 druhů denních motýlů bez vřetenušek, což představuje neuvěřitelných 42 procent druhů žijících v celé České republice.

Šetří peníze, přitahuje turisty

Výborných výsledků projekt dosahuje především díky úzké spolupráci se špičkovými vědci z univerzitní a akademické sféry. Dalibor Dostál s nimi navázal spolupráci ještě jako ekonomický novinář (jeho články znají čtenáři i ze stránek Profitu). „Jako novinář jsem ve spolupráci s odborníky z Biologického centra Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity několik let popisoval projekty zaměřené na návrat velkých kopytníků, realizované v zahraničí. Především vypouštění zubrů v Polsku, Německu nebo na Slovensku. Mysleli jsme, že se tématu chopí některá ze zavedených neziskových organizací. Nestalo se, a tak jsme se do toho pustili sami,“ vzpomíná Dostál, co vzniku projektu předcházelo.

Zlevnit péči o krajinu není jediný ekonomický aspekt projektu. Pomáhá také rozvoji regionů. Díky atraktivitě totiž přitahuje návštěvníky a přispívá šetrnému cestovnímu ruchu v okolních městech a obcích. Právě proto se o něj zajímají i v dalších částech České republiky. Divocí koně by se tak letos měli objevit na dvou místech v Národním paku Podyjí. Připravují se i další lokality ve Středočeském a Libereckém kraji. „Celkem jsme na území České republiky v rámci metodiky certifikované ministerstvem životního prostředí vytipovali 145 vhodných lokalit,“ vypočítává Dostál.

Boj o přežití

I když by se mohlo zdát, že světově úspěšný projekt si bude Česko hýčkat, nemá rozhodně na růžích ustláno. „Paradoxně nám škodí, že se snažíme, aby byl projekt co nejlevnější. Kvůli tomu nám pak nezůstávají prostředky na další rozvoj a přípravu nových lokalit. Každá neočekávaná událost, jako je třeba rozsáhlejší oprava, nám působí finanční problémy. V grantech totiž můžeme žádat jen na předvídatelné věci,“ vysvětluje Dalibor Dostál. Navíc v České republice, na rozdíl od vyspělých zemí, firmy v rámci společenské odpovědnosti a dárcovství podporují projekty na ochranu přírody jen minimálně. Na rozjezd Dostál kromě dotací a grantů musel použít i stovky tisíc korun, které si našetřil během novinářské kariéry.

V rezervaci se rovněž objevil pokus o upytlačení zvířat. „Spíše než o získání trofeje však šlo pravděpodobně o zastrašování. Velké plochy volné krajiny totiž lákají lidi nejrůznějšího ražení, takže opuštěné prostory po armádě tak trochu připomínají poválečné pohraničí. Někteří lidé sem přišli s tím, aby urvali, co půjde,“ dodává Dostál.

Nebýt silné podpory veřejnosti, jak v České republice, tak v zahraničí, s projektem by už zřejmě skončil. „Zdraví má člověk jenom jedno, poslední dva roky představují nepřetržitý stres. Místo radosti z úspěšného fungování rezervace neustále bojujeme za její záchranu. Když ale vidím, jak jsou nadšené děti nebo senioři, kteří se přijedou do naší rezervace podívat, říkám si, že to snad má ještě smysl,“ uzavírá.