Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace

Plechová kavalerie

Profit

Opel Movano je ideální pro převoz party údržbářů s veškerým jejich nářadím či poloviny hokejového mužstva se sportovními taškami a hokejkami.

 

Při jízdě se v testovaném voze ozývaly často nejrůznější plechové pazvuky od zadních podběhů. Dělo se tak ve chvíli, když nebyl obsazený a vzadu, kde chyběla lavice sedadel, je nemělo co pohlcovat. Chvílemi jsem si tak připadal jako ve sběrných surovinách, když se sype šrot do ocelové lodny.

Ale na druhé straně to nebylo tak důležité. S prázdným užitkovým autem se prostě nejezdí. Pokud byste si totiž tenhle „luxus“ užívali delší dobu, zákonitě byste zkrachovali. To auto musí být z logiky věci plné lidí a zavazadel, musí vydělávat.

Luxusní stěhovák

Movano sdílí téměř všechny komponenty s Renaultem Master a stejně tak se francouzskému druhovi podobá i v tom, že je nabízeno v bezpočtu konfigurací. Zákazníci si tak mohou vybrat ze čtyř délek podvozku, tří výšek nákladového prostoru, tří nosností a pohonu přední nebo zadní nápravy.

Na výběr je i přehršle speciálních verzí – buď van, nebo bus/trabus, skříň, valník/sklopný valník. Já jsem testoval verzi combi, devítimístné Movano v provedení L2H2.

Už jsem zmínil, že vzadu chyběla řada tří sedadel. Místo ní tam zela ohromná tlama nákladového prostoru. A to ještě nebyl konec. Dvě řady sedadel za řidičem šly snadno vyjmout a v tu chvíli se malý bus proměnil v luxusní prosklený stěhovací vůz.

Tohle podtrhl i fakt, že práh zadních dveří, které lze otevřít v úhlu 180°, byl dostatečně široký pro nakládku těžkých předmětů.

Až moc rychlý

Ford Transit, Renault Master, Peugeot Boxer a Fiat Ducato – tak se jmenují hlavní soupeři německého chrta. Proč takové přízvisko? Protože umí parádně zabrat. Nový, dvojmo přeplňovaný řadový dieselový čtyřválec s objemem 2,3 litru a výkonem 170 koní mi předváděl na silnici své svaly natolik, až z toho šel strach. Motor reagoval okamžitě, žádná turbo prodleva, sílu neztrácel nikdy. Skvělému pocitu napomáhala i hladce pracující šestirychlostní převodovka.

Při rychlosti 130 km/h jsem si říkal, to stačí, víc snad už ne. Při rychlosti 160 km/h jsem přestal dýchat. Dost! Auto sice tuhle rychlost mělo v technickém průkazu uvedenou jako maximální, ale jezdil by takhle jen blázen.

Velké Movano s předním pohonem na to nebylo vůbec stavěné. Odpor vzduchu přemohlo snadno, to ano, ale jinak se ve vysoké rychlosti chovalo hodně neklidně. A to nefoukal boční vítr. K mání je však i slabší verze, ta má 107 kW (145 k).

Spotřeba byla průměrná, číslům udávaným výrobcem jsem se „klasicky“ ani nepřiblížil. Byl jsem schopen s lehkou nohou jezdit za osm litrů, stačilo však trochu přitlačit a rázem spotřeba vyskočila na jedenáct dvanáct litrů. Průměr jsem nakonec „udržel“ na 9,5 litru. Ale bylo tu několik polehčujících okolností pro vyšší spotřebu. Jednak mrzlo, až praštělo, silnice byly pokryté často sněhem a vůz byl pořád ještě nový, v záběhu.

Vše po ruce

Pokud jsem se choval rozumně, tak se Movano pohybovalo na silnici sebejistě, jako po kolejích. Byl to takový spolehlivý polykač kilometrů, jako stvořený pro dlouhé štreky. Ujel jsem bez přestávky trasu z Prahy do rakouského Unterweissenbachu dlouhou 240 kilometrů bez sebemenší známky únavy.

K tomu přispělo nejen velké skvělé sedadlo (bohužel s krátkými opěradly), které mi nabídlo opravdu komfortní posezení, ale také ve správném úhlu nastavené pedály. Cestou tam jsem měl obuté těžké pracovní boty, zpátky tenisky a nepoznal jsem rozdíl. A samozřejmě komfortu jízdy přidalo i to, jak si robustní Movano doslova pohrávalo s nejrůznějšími dírami, příčnými nerovnostmi. A to plné, stejně jako prázdné.

Za zmínku stojí ještě velmi dobrý výhled dopředu a do stran. Prvotní stísněný pocit z vysoko posazeného sedadla a rozměrů vozu mírnila velká zpětná zrcátka. Navíc se ve zpětném zrcátku při zařazené zpátečce objevil obraz toho, co se dělo za vozem. Bez toho bych na parkovišti při manévrování s pět a půl metru dlouhým vozem zcela jistě „ztroskotal“.

V interiéru mne také zaujalo množství odkládacích ploch (i pod sedadlem), přihrádek, držáků na láhve a dokumenty, možnost snadno připojit mobil nebo navigaci do USB. Pomyslnou třešničkou pak byl praktický natáčecí stolek, ten se vynořil v kabině, když jsem sklopil prostřední opěradlo. Naopak mne zklamaly levné plasty náchylné k poškrábání. V tomto ohledu Movano hodně silně zaostávalo třeba za modely Mercedes-Benz Sprinter nebo Volkswagen Crafter.