Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace

Salta mi prostě jdou!

Profit

Kdyby byl životní restart vyhlášen olympijskou disciplínou, Táňa Boltnarová by jistě dosáhla na stupně vítězů. Bývalá gymnastka se nevzdává.

 

Na výřečné ženě za pultem malého pražského květinářství spojeného s prodejem potřeb pro domácí mazlíčky je vidět, že svou práci miluje a baví ji povídat si. Když vyslechnete jen kousek jejího životního příběhu, odcházíte kromě nákupu i s pocitem, že všechno se přece dá zvládnout.

U Táni se potkaly sportovní geny matky plavkyně a otce judisty. Přestože s gymnastikou začala až v deseti letech, dostala se do československé reprezentace a jako náhradnice na olympijské hry v Montrealu 1976. Do dvaceti se naplno věnovala sportu, na detaily, jako je maturita, prostě nebyl čas, ani na zábavu nebo na kluky. „Všechno jsme měli zakázané a já to po nástupu do práce v kanceláři začala dohánět. Běžný život mi ale i tak připadal hodně divný,“ usmívá se Boltnarová.

Kancelář brzy vyměnila za cirkus. Tam s nastávajícím manželem, s nímž žije dodnes, nastoupila jako artistka a setkala se s první vážnou překážkou – nesrůstající zlomeninou obou patních kostí. „Zdálo se, že už nikdy nebudu chodit, tak jsem během tří měsíců v nechodících sádrách vyráběla na prodej panďuláky z leskima,“ vzpomíná, „po mé hysterické scéně na kontrole v nemocnici mě ošetřující lékař vzal na chodbu. Ukázal mi tam zafačovanou ‚mumii‘, šestadvacetiletého kluka po havárii, jednu nohu amputovanou. To mě postavilo do latě. Po čase kosti začaly srůstat a já mohla pokračovat v krasojízdě.“

Následoval pobyt v Německu s autorodeem a narození syna. Manžel vystupoval jako komik s populární komicko-akrobatickou skupinou Revmatici, šestadvacetiletá Táňa prodávala v tabáku a po večerech si dodělávala maturitu.

Z trafiky do varieté

„Po revoluci se prodejny předávaly do privatizace, ale já se tenkrát ještě podnikání bála. Raději jsem nastoupila jako tanečnice do varieté,“ pokračuje Táňa, „s kolegyněmi jsme vytvořily akrobatické trio, to nás sedm let živilo. Ráno trénink, pak starost o syna a domácnost, večer vystoupení. Ale protože kluk byl nadaný po nás, udělala jsem si licenci a šla trénovat malé gymnasty a k tomu přidala pohybové studio pro školky.“

Trenérská práce nestačila na živobytí, tak si Táňa v tělovýchovné jednotě přibrala malý bufet a o víkendech pracovala jako barmanka na diskotéce. Díky tomu sebrala odvahu k prvnímu většímu podnikání ve sportbaru. „Všechno do sebe krásně zapadalo, mojí prioritou bylo trénování, bufet a sportbar měly doplnit příjmy. Jenže po třech letech byl sportbar ve ztrátě,“ pokračuje ve vyprávění, „my gymnasté jsme zvyklí na tvrdý dril a pořád jedeme přes bolest. Cvičí se s bolavými zády, se strženými puchýři a tělem omláceným od hrazdy, takže jsem pracovní zátěž snášela dlouho, než jsem onemocněla. Po vážné operaci mi došlo, že tohle dlouhodobě nezvládnu a že bez ovládnutí počítače už nemám šanci. Sama jsem se naučila s photoshopem, a když kamarád ukázal mé práce svému známému, nastoupila jsem k němu jako grafička. Za nástupní plat, který jsem předchozí honičkou ztuha dala dohromady. Trénování jsem opustila a nechala si jen předškolní pohybové studio.“

Příliš stará na zaměstnání

Jako grafička prožila Táňa sedm „tučných“ a vcelku klidných let. Dárkem k padesátinám však byl rozpad firmy, odstupné a co dál? „Tenkrát mi poprvé došlo, že jsem stará, v branži inzeroval samý ‚mladý kolektiv‘,“ poukazuje bez hořkosti na zkušenost většiny padesátnic. Pracovní úřad by považovala za selhání, takže kývla na nabídku převzít květinářství v Bílé labuti.

Opět se musela všechno učit od začátku: „Na to jsem ale zvyklá. I když jsem donedávna splácela dluhy ze sportbaru, stejně mi to období zvedlo sebevědomí – naučila jsem se být barmankou, hospodskou, vařila jsem... V květinářství to sice vypadá, že se tam jen tak stojí a občas se uváže kytka, ale musíte o nich něco vědět, umět nakupovat a odhadovat zásoby – na tom jsem zpočátku hodně prodělávala.“

Ten krám mi sluší

Ovšem za dva měsíce o patro výš otevřelo další květinářství, zanedlouho ve ztrátě skončila obě a Táňa se místo toho, aby „konečně táhla na pracák“, přesunula s prodejem květin do Michle. Tam potkala paní, která pouštěla obchod u tramvajové zastávky ve Vršovicích.

„A ten mi opravdu sluší,“ směje se majitelka, „vlastně to byla celý život moje parketa, i když nejsem typ, který by bavilo 30 let sedět na jednom místě. Jen lituju, že jsem na kombinaci květin a zverimexu nepřišla dřív. I když je to jen tak na uživení, jsem svojí paní a stíhám dvakrát týdně trénovat předškolní mrňata. Jsou tam děti velké, tlusté, neobratné i postižené, ale když vidím, jak z nich ten pohyb dostanu a jak je to baví, je to za všechny peníze. Stejně jako když mi na Facebook napíše gymnasta, že mi děkuje za to, co jsem ho kdysi naučila.“

Táňa po práci v obchodě stále vede malý bufet v tělocvičně, kde se občas střídá se synem. Stal se také úspěšným gymnastou a inspirován rodiči pokračuje jako artista v českém divadelním souboru Cirk La Putyka.

Nezávislost i disciplína

„Všechno, co jsem dělala, jsem dělala kvůli synovi, abych z něj vychovala slušného člověka. Je na mě hrdý, že jsem nikdy nebyla odkázaná na něčí pomoc. Často slyším ‚proč se na to nevykašleš, nech se zaměstnat‘ – většinou od mladších lidí, kteří nechápou, že je to těžké už po čtyřicítce, natož po padesátce. Navíc člověk podniká, protože chce být nezávislý a chce si dokázat, že to, co ho baví, ho také uživí. I za cenu toho, že nemá volno, nikdo mu nic nedá, všechno musí sám... Přesto dnes živnostníci poslouchají, jak neplatí daně, kradou a musejí se neustále kontrolovat. Neskutečně to ubírá energii,“ říká podnikatelka, která se k EET přihlásila už začátkem února a na ostrý start měla „natrénováno“.

„Gymnastky prostě mají disciplínu,“ směje se, „vychovávali nás jako materiál, nikdo nás nechválil, řešily se jen chyby. Byly jsme silné, odolné, ale neměly jsme sebevědomí. Nedávno jsem na internetu našla 40 let stará videa (pod jménem Taťána Licková – pozn. red.), kde cvičím, a teprve mi došlo, jak jsem byla šikovná a hezká holka. A to chci dětem předávat – radost z pohybu a sebevědomí bez tlaku na výkon. Nesnáším dril.“

Nikdo už dnes neposoudí, zda by Táňa Boltnarová bez tvrdého drilu všechna životní salta zvládla. Ale možná ještě lépe a bez zbytečných přešlapů.